Poslední zastavení na cestě s Karlem IV. bylo v Bečově. Tentokrát jsme měli vyjíždět pouze z mappingem, usuzuju že proto, že se šéfová nechtěla shodit před svými šéfy s trochu amatérskou povahou našeho divadelního představení. Ale znamená, to, že můžeme vyjíždět až v sobotu dopoledne. Dopoledne proto, že ikdyž tam budeme dlouho čekat, tak chci na prohlídky. Kdy jindy se totiž dostanu na druhou stranu repuliky, že?
Nuže v sobotu ráno si mě s kocovinkou vyzvedává můj muž na Veveří a jedeme pro Toma a techniku. A povedlo se nám něco, co za půl roku projektu ještě nikdy, přijeli jsme dřív. Takže Tom nasedá do auta se zapnutým notebookem a se slovy: „Ještě to musíme narandrovat.“ Ať už to znamená, co to znamená je to jistě důležité. Techniku nabereme taky rychle a po jedenácté už si to fičíme po dálnici.
Čeká na nás jenom čtyřhodinová cesta a vjíždíme na náměstí v Bečově, odkud se vchází na nádvoří. Kluky nechávám u auta na blikačky stát před branou a běžím na pokladnu se doptat jestli už běží program Na cestách s Karlem IV., prý ano, takže místo už není. Vysvětluju, že mě doprovodný program až tak nezajímá, že jsem přivezla hlavní večerní část. Paní pokladní si se mnou neví rady a tak volá slečnu zástupkyni kastelána a zároveň na ní vyloudím lístky na prohlídky.
Slečna zástupkyně chápe, že potřebujem někde zaparkovat a s autem naloženým drahou technikou potřebujeme zabezpečené místo. Nakonec nás pouští na nádvoří se slovy: „Jestli vám z toho auta něco teče, tak vás zavraždím.“
Neteče, takže parkujem a na následující dvě hodinky se zavíráme do hradu. Kluci se mi smějou, protože si dělám poznámky do památkářského debilníčku a polohlasem kritizuju průvodce.
Po prohlídkách nacházíme šéfovou, paní Rezkovou a domlouváme další postup. Vzhledem k tomu, že v hradě už nejsou další lidi, můžeme najet až nahoru na vnitřní nádvoří pod renesančním palácem, kde bude probíhat projekce. Můj muž se přiznává, že nejvíc se mu bude stýskat potom, že mohl autem jezdit po hradech, tam kam jiní nesmějí.
Vyložili jsme auto a světla odnesli na terasu, kde bude probíhat, první část programu, na kterou jsem tedy bez našeho divadla zvědavá. Má být přítomen nějaký odborník na stavebně-historické vývoje, tak se těším.
Vyložili jsme, vzali si číslo na údržbáře, kterému máme volat, kdyby náhodou a jdem na večeři. Někteří totiž celý den nejedli.
Po večeři jsme si zapojili bedny, vyzkoušeli projekci a já jsem odešla hrát si na osvětlovače. A s klidným svědomím prohlašuju, že to nikdy nikdy dělat už nechci. Sice jsem měl prostý úkol – tři světla a nádvoří, nasvítit to tak aby byli dva lidi, co se nebudou moc hýbat, vidět. Po půlhodině štelování, doostřování, polohování a blbnutí se světlama jsem rezignovala. Prošla si jednotlivá místa a shledala, že návštěvníci uvidí dobře, ovšem účinkující neuvidí ani prd. Tedy, že mám nasvíceno dobře.
Pak nezbývalo, než čekat a mrznout. Kluci si totiž neprozřetelně nevzali nic na sebe. Já mám lyžařskou bundu, protože vím! Stejně je zima a my se choulíme u jednoho z ohňů.
Večerní program je podivný. Odborník, kvůli kterému jsme neměli vozit divadlo, není, takže se předvádí to co normálně akorát bez divadla to nedává moc smysl a je to o půl hodiny rozvláčnější než jindy. Nedá se svítit, musíme počkat, než si hofmistr, tedy dneska Karel IV. oblékne brnění. Projekce vychází skvěle, jenom Tom se trochu bojí, co lidi řeknou na svastiku, která je tam v jeden moment použitá. Uklidňuju ho, že je to historie, navíc umění, takže v pohodě. A pokud by se někdo styděl za prokazatelnou historickou doložitelnou událost, tak smůla.
Po projekci jsme okamžitě sbalení a věci vynášíme k bráně. Odpoledne jsme totiž museli vyjet před bránu a teď už je zamčeno, takže si to radši odnesem v rukou. Kastelán nás zve na závěrečný večírek s grilovanými pstruhy, ale nechceme se zdržovat, navíc Tom nejí maso, já jako řidič nemůžu ani připít na oslavu a stejně už takhle přijedeme do Brna nad ránem.
Před půlnocí vyjíždíme. Jsem grogy. V jeden moment se mi dokonce omylem podaří vypnout si světla. Jak v tom vtipu… „Hádej kam?“. Naštěstí jsem si je zase rychle zapla. Ale 180 kilometrů před Brnem se vzdávám, stavím na benzínce a pouštím za volant svého muže. Ten je sice taky unavený, ale rozhodně to zvládne líp. Já už vidím dvojitě a neudržím se ve vlastním pruhu. Přesedám si na spolujezdce a okamžitě usínám, probouzím se až v Brně na Hybešově, kde drahouška staví policajti. Při pohledu na dvě čerstvě probuzené mrtvoly (mě a Toma) se slitují, dokonce ani nechtějí malý techničák, který ostatně nemůžeme najít. Jenom Sebíka vyženou z vozu, dají mu dejchnout a předvedou mu, že nesvítí levá potkávačka. A já si říkala, že nějak blbě vidím. „Pro dnešek se to vyřeší domluvou pane řidiči, ale neměl byste s tím jezdit.“
Tak jo.Jenom vyhodíme repráky v Huse, zbytek techniky v Líšni, Toma o 4 kilometry dál a svištíme domů.
Tak trochu rádi a tak trochu smutní, že už je konec.
