Každý kdo mě nějaký pátek zná, musí vědět, že jsem všemi deseti pro zajímavé, atraktivní prezentace památkových objektů a muzeí. Tetelím se blahem, když někde v programovém/PR/sekretariátu zapne hlavu a vymyslí, jak dostat muzeum blíže k lidem cestou, která má hlavu a patu a patří do 21. století.
Můžu s klidem poznamenat, že pandemie nemoci COVID-19 donutila Dalibora housti. Muzea jsou zavřená a tedy do nich nemůžou návštěvníci a spoustě muzejníků a památkářů došlo to, co říkám furt, že je třeba muzeum prezentovat i za hranicemi muzea.
Vyrojily se pro to více, či méně zdařilé pokusy o online prezentaci, počínaje vcelku nezáživnými (ale přesto nutnými a vyžadovanými) virtuálními prohlídkami jednotlivých památek, a konče vymakanými a funkčními programy, které mají styl a úroveň.
(Tímto zdravím do Moravské galerie, která je zářným příkladem toho jak by se to dělat mělo!!!)
My v muzeu jsme na tom dost podobně.
Psala jsem o tom už minule, když nás zavřeli, poplakala jsem si a pak se vrhla na vymýšlení ptákovin.
V tom mě podporuje naše báječná edukátorka Darina, která chrlí se mnou a tráví dlouhé hodiny kreslením, překreslováním, skenováním a vymýšlením programů a aktivit pro děti, které už doma rozebrali rodiče na molekuly a nemají do čeho píchnout.
Ale kromě všeho jsem se vrhla na natáčení videí. Samozřejmě, že teď mám báječnou výmluvu pro výrobu všemožných ptákovin, na které není v průběhu roku čas. (Viz moje první velkolepá aprílová prohlídka, a to další budou následovat.)
Týdny a víkendy teď trávím tím, že přemlouvám svoje kolegy, aby svolili s natáčením. Oni jsou totiž všichni báječní a úžasní, ale na kameru z nepochopitelných důvodů alergičtí.
Jako první se mi podařilo zlomit odpor v Archeoparku, takže stříhám videa o lovcích mamutů a vidím se jako druhý Spielberg. V duchu přitom velebím svoji alma mater, kdy se v prvním ročníku na bakaláři od budoucích produkčních očekávalo, že vezmou kameru a pošupajdí natočit vlastnoruční video. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem držela v ruce kameru. Za zády mi radil děkan, kde kliknout, aby program video rozdělil a nevymazal a já vyrobila vcelku obstojný videoklip, který naštěstí pozřely hlubiny internetu.
Jak já jsem za to teď vděčná!!! Připadám si jak youtuberský MacGyver, protože všechno co mám k dispozici je 50 cm vysoký stativ ukradený kamarádce, zrcadlovka a bezbřehý entuziasmus. Kvůli současným omezením, taky omezuju počet lidí u natáčení, takže jsme tam kolikrát sami dva. Ten chudák před kamerou a já, sama sobě kameramanem, režisérem, zvukařem, osvětlovačem, klapkou, střihačem a skriptkou. A řeknu vám, není to taková legrace jak se může zdát.
Během natáčení v Archeoparku jsem zjistila, že expozice je sice ultramoderní, ale taky ultratmavá, takže v ní není nic vidět. Filmařských světel nemaje, poradili jsme si… Sebrala jsem nejbližší halogenový reflektor, který se používá na stavbách a tak dlouho s ním štelovala, až bylo světla tak akorát.
Můj původní plán, že přesvědčím kamaráda, aby mi s natáčením pomáhal, překazila právě zmíněná Moravská galerie, protože tam pracuje jeho přítelkyně a on už natáčí pro MorGal. Přeju jim to, videa maj fakt pěkný. Jenže já se teď kromě jiných věcí učím po večerech stříhat, aby to k něčemu vypadalo.
A tak se ze mě stala Youtuberka. Youtuberka MacGyver. Která s jedním foťákem, bez mikrofonů a bez světel zkouší natočit zábavný videa z muzejních expozic.
