Vyrazili jsme na prodloužený víkend na Noční prohlídky na Buchlov. Musím se přiznat, že v posledních třech letech byly „nočky“ a „kovářky“ moje jediná dovolená v roce. Sice pracovní, ale dovolená.
Letos, stejně jako vždycky jsem ani teď nemohla dospat. A v autě jsem, čím víc jsme se blížili k hradu, tím víc jsem vyváděla krávoviny, tancovala na sedadle a zpívala z otevřených okýnek. Rodná hrouda je prostě rodná hrouda.
Letos jsem poučena minulým rokem, kdy jsme přijeli naprosto první a vypadali jako idioti, naplánovala pozdější odjezd z Brna a návštěvu u maminy ve Zlíně. Na hrad jsme se vyhrabali někdy kolem čtvrté a stejně… Stejně jsme byli první a vypadali jsme jako idioti.
Aspoň jsme naklusali do hradu a pomáhali chystat. Aspoň jsme chtěli. Jenže to vypadá, že vlastně všichni členové spolku HB Collegium (které má webovky ZDE a připravuje všechny ty super akce na Buchlově) trpí chorobou své velitelky. Ta choroba se jmenuje Jásitokrucináludělámsám. Takže i když se nabízíte, vnucujete a snažíte, stejně vám nikdo práci nedá, protože roztažení prodlužek po hradě nelze svěřit neprověřeným. Bylo nám povoleno přetáhnout těžký, neskladný, obrovský železný citroník z 16. století z jeho stálého místa, do místnosti kde budeme hrát naši scénku s kovářkou.
Krám jeden škaredý, starý, těžký… Ruku jsem si narazila, podřela sebe a spoustu dalších věcí, skoro mu urvala větev, ale umístili jsme ho.
Pak jsme zase z hradu vypadli a shledali, že se najednou sjela spousta kamarádů a známých, kteří ovládli umění přijet tak akorát lépe než my.
Velmi srdečně jsme se přivítali hlavně s karlštejnskou delegací. Když jsme jim líčili anabázi s citroníkem, zaskočil nás Lukš poznámkou: „Ale v té místnosti hrajeme my. Vy budete u Madony.“
Neeeee. To znamená odtáhnout ten křáč zase na jeho původní místo a z druhé strany paláce přitáhnout druhý exemplář, protože ten původní bychom nevytáhli po schodech.
Pro jistotu jsem si nechala tu informaci potvrdit od Libušky a ukázalo se, že Lukáš nelhal. Takže zase zpátky do hradu, citroník A odtáhnout zpátky a pokusit se ho ze msty nezničit, proklusat hradem a přetáhnout citroník B.
Do toho mi přijel kostým. Už loni mi byl natěsno, protože slečna, která mi jej půjčuje na Libuščin pokyn je mi blízká tak leda výškou. Co se postavy týče, tak loni byla menší tak o dvě čísla. Tehdy šly šaty zapnout jenom tak tak ale podařilo se.
Jenže já letos přibrala. Asi šest kilo. A díky rodové kletbě mi to jde všechno na břicho. Nasoukala jsem se do spodních šatů – jakž tak to šlo. S napjatým očekáváním jsem přetáhla přes hlavu svrchní. A zabrala za zip. A nešlo to.
Skončili jsme u toho, že mě každý večer do šatiček mačkali/vpasovávali/zmenšovali tři lidi. Dva se pokoušili zmenšit můj objem a třetí za pomoci kleští, jednorožců a spousty nadávek tahal za zip. Skvělý lék na dívčí sebevědomí, fakt.
Ale vmáčkla jsem se do nich a během tří dní padesát čtyřikrát předváděla nervozní kovářku, která skoro zaprodá duši čertu aby jí pomohl vyhrát soutěž o místo hradního kováře. No dobře padesát třikrát, protože poslední sobotní půlnoční prohlídka je vždy určená pouze pro účinkující. Postupně se k prohlídce přidávají všichni kdo právě odehrají svou scénku. A že to nejsou scénky ledajaké. Všichni se snaží přijít s co největší legrací, kterou by trochu shodili svou pověst. Většinou se nešetří interními fórky, dvojsmysly, nebo zcela nepokrytým ničením textu. My jsme asi to nejlepší předvedli loni. Namísto kovaného citroníku jsem jako své mistrovské dílo odhalila jednu plastiku, kterou jsem si vypůjčila z hradní galerie. Ta plastika se jmenovala První čakra a byla to velmi autentická a věrohodná napodobenina ženského genitálu. Pochopitelně v nadživotní velikosti.
Kombinace téhle plastiky a původního textu způsobily třeba následující situaci:
„Hmmm moc pěkné, to jistě není zdejší.“
„Máš pravdu, inspirací mi bylo vzácné zboží, které kupci vozí pro našeho pána.“
Letos jsme to chtěli překonat. Nesnížit se k úplnému zničení scénky. Tak jsme ji přepsali. Trochu. Zachovali jsme dějovou linku, jenom jsme z toho udělali rapovou písničku. Sehnali jsme i repráček a namíchali si k tomu řádný beat.
Celý večer jsme mezi prohlídkami zkoušeli, aby se to nepokazilo a celé to proběhlo.
Až přišla ta osudná poslední prohlídka. A s ní naši kamarádi. A mě po první sloce vypadl text. Jakože úplně. No nedalo se nic dělat, nějak jsem to zachránila, můj drahý muž byl na mě naštvaný a po zbytek večera opakoval, že on to věděl.
Ale zvládli jsme to. Všechno. I zmatené průvodce co mě během JEDNÉ prohlídky třirkát přejmenovali. I fotografa z novin, který si mě nestihl nafotit, tak jsme část scénky přehrávali ještě spešl pro něj. I to natáčení pro potřeby budoucích generací (předpokládám, že nás s tím budou vydírat).
Nad ránem jsme se vypotáceli z hradu a posedali si na nádvoří. Někde už jsem tady psala, že buchlovské nočky jsou rozsahem jedny z nejnáročnějších v republice. A u stolů je místo jenom pro tak padesát lidí. Nás byla stovka. Lítý boj o místa nám ušetřili jenom slabí jedinci, kteří odcházeli brzo spinkat. Smutně konstatuji, že v pátek jsem byla jedním z těchto slabých jedinců a prostě jsem odpadla.
Za to ve čtvrtek a sobotu jsme vydrželi posedávat dlouho. Zejména v sobotu jsme zůstali věrní památné mantře, že slušní lidé chodívají spát za světla. S výkřikem Za dvě hodiny vstáváme., jsme prchli. A stejně jsme zaspali.
Naše brzké vstávání nebyla záležitost sebekázně a pevné vůle. Můj dědeček v neděli měl slavit sedmdesátiny. A protože žiju s cukrářem, rozhodla maminka, že dort upečeme. Na zakázku. Obří. V podobě velké hory.
Tu osmikilovou zrůdnost jsme každé ráno odjížděli matlat do Zlína a podařilo se. Dokonce i v polních podmínkách maminčiny kuchyně.
Ale nevyspání, únava a vůbec všechny komplikace bych si teda pro příště odpustila.
Naštěstí všichni stárneme (ano vážně jsem to řekla, já dvaadvacetiletá). Divoké večírky, které pamatuju ještě z doby před čtyřmi, pěti lety už se nějakou dobu nekonají. Loni jsme probírali kdo se oženil, kdo postavil, kdo rekonstruuje kuchyň a jak je těžké sehnat pořádné řemeslníky. Letos jsme se vzmohli jenom na vzpomínání a vzdychání po starých dobrých časech. Tímhle tempem za rok budeme probírat důchodové připojištění a kvalitu pohřebních ústavů.
Zejména v sobotu, kdy jsme rozlámaní leželi, nebo posedávali na nádvoří a nadávali jak to, že se vždycky necháme zlanařit na takovou akci, to bylo smutné.
Ale to my se jenom ta prsíme. Nejpozději v lednu se všem začne stýskat a budou netrpělivě očekávat kdy jim přijde e-mail s novým scénářem.
Za mě vám vkládám fotku mě samotné v pracovním zápalu.
