Roční bilancování

1. října 2019 je datum, které by mělo být definitivně vyhlášeno významným výročím, nebo státním svátkem, nebo tak něco.

Já totiž už rok pracuju v Mikulově. A ještě mě nevyhodili (díky mami, za optání, pokaždé když spolu mluvíme!!!), ještě mě nemají plné zuby, ještě mě nesemlel systém… A i po roce mě to baví jak první týden.

Proč?

Tak předně pracuju s báječnýma lidma. A teď to není sprosté podkuřování, které má ukolébat těch několik mých kolegů, kteří mě čtou. Oni jsou tam totiž všichni prostě super. Počínaje náčelníkem, konče uklízečkami a údržbáři. Mám kolem sebe lidi, kteří jsou ochotní podporovat moje stupidní nápady (ikdyž to občas stojí spoustu argumentování), těší mě je potkávat každý den a povídat si s nimi, mají rádi Mikulov a zámek a vůbec muzeum. A že jsme naladěný na podobný vlně, takže můžeme sdílet radosti a strasti a společně si pohejtit, když nás někdo štve.

Mám volnost v tom co bych chtěla dělat. Jasně, jasně… v rámci přijatelných mezí. Kupříkladu úplně zavřít mi to asi nikdo nepovolí. Ale pokud si něco vymyslím, řádně zpracuju podklady a vyargumentuju, můžu zkoušet co chci. A to je sen o kterým se každý korporátní markeťačce jenom zdá. O produkčních ani nemluvě. Vzhledem k tomu, že mi záda kryje provozní příspěvek od kraje, tak můžu experimentovat i když si nejsem jistá zda to bude mikulovský lidi vůbec zajímat a jestli nebude daná akce veeeeliký fiasko. (Klep, klep, zatím nebylo!)

Mám kancelář vymalovanou na růžovo. Při výměně podlah, která se drobítek protáhla, takže jsem dva tejdny navíc chodila po muzeu jak bezdomovec, vybavená erárním notebookem a obsazovala jsem volné židle v cizích kancelářích, tak přesně tehdy se u mě malovalo. A já jsem musela být vtipná a řekla jsem, že chci růžovou kancelář. A voilá. Mám růžovou kancelář! A je to boží!

Zvládám skloubit školu a studium. Ještě před rokem jsem fňukala, že netuším jestli se dá škola a práce na plný úvazek dát dohromady. Dá. Bolí to a chce to fakt hodně dobrej time management, ale jde to. V práci mě podporují a můžu vyjíždět na konference, které se mi hodí do školy (protože ono se to zrentuje i pro tu práci), mám prostor pro to, realizovat se v akademickém prostředí. S psaním disertace to už tak slavné není, studium zdrojového materiálu taky trochu pokulhává, ale to se zlomí.

Jasně, že to není pořád růžový a sluníčkový. Co mě pro změnu za ten rok fakt štve?

Kolik nekompetentních lidí potkávám. Jakože, dobře, já beru, že každej nemusí být wonderwoman nastartovaná na 180 % pracovního výkonu a nahajpovaná ujmout se dalšího pracovního úkolu nad rámec svýho úvazku. ALE! pokud mi na úřadě/v obchodním oddělení/wheresoever sedí holčina, která není schopná ani vyhledat si informaci v historii e-mailů a poosmé se mě ptá na něco co už jsme si sedmkrát řekly, tak to sorry to fakt ne! Lidi co makaj jenom do výše svojí výplaty, nebo ještě míň bych vystřelila na Mars, protože mě nebaví. Zároveň arogance některých obchodních zástupců nejrůznějších firem mě nepřestává udivovat. Tak oni mi chtějí něco prodat a mají pocit, že nejlepší cesta bude, když mě budou obelhávat a dělat věci za mými zády?

Množství práce, padající mi na hlavu není nezvládnutelný. ALE! Chci zvládat všechno, chci to zvládat dobře. A pak kolabuju a končím na nevysvětlitelných nemocenských (to byl ale krásně strávený začátek září), kde si vyčítám, že nejsem v práci a kolotoč se rozbíhá znovu. V kombinaci s některými nekompetentními lidmi je to přímá cesta do pekla. Nejlíp to asi ilustruje včerejší rozhovor, který jsem vedla v kanceláři karlštejnského kastelána:
„Ty Lukáši, pamatuješ si, jak jsem se ti tehdy před sedmi lety divila, jak můžeš udělat tři sta hodin přesčasů za dva a půl měsíce?“
„No?“
„Tak už to vím.“

Taky jsem se přestěhovala do Mikulova. Po naprosto příšerné anabázi s hledáním bydlení, kdy se mi kariéra bezdomovce začala jevit jako vcelku OK alternativa k těch neutuchajícím problémům s realitním trhem, už měsíc spokojeně bydlíme v Mikulově. Manžel je tu nevkusně spokojený a šťastný. Já si nemůžu zvyknout na malý město. Na to že sousedy až extrémně zajímá cokoliv co se nás týká. Že se tady všichni znají. Že tu všechno zavře v pět. Že mimo sezónu se člověk nikde nenají. V sezóně se sice nají, ale za dvojnásobek ceny.
OK, pro psa a hypotetické děti je to tady parádní. Já se musím naučit žít v souladu s Pálavou a nastudovat základy vinařství abych měla čím přispět do diskuze. (Báječný je, že je to odsud všude blízko, takže zase na druhou stranu…)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *