Sobota 10. září. To bylo to klíčové datum. Na Liticích v Orlických horách proběhl předposlední den Na cestách s Karlem IV. I když v něčem poslední. Na Bečov s námi totiž pojede jenom Tom a jeho videomapping. Takže divadelní vsuvky a představení s Karlem IV. bylo včera naposledy.
Neb je září a před semestrem, není to časově taková legrace jako před prázdninami. Kombinovali jsme nejrůznější varianty, ale nakonec zůstali u toho, že přijedeme až v sobotu ráno. V pátek jsme zjistili, že musíme taky v sobotu odjet, protože Sebastien má v neděli ráno povinnosti. Takže tentokrát ze spaní na hradě nebude nic.
V sobotu ráno jsme naložili auto a kluky a odjeli. Se standartním zpožděním, u vážně nevím jak to mám dělat, protože ať vymyslím jakou chci časovou rezervu, tak o ni stejně přijdu. Přijeli jsme v momentě, kdy po nádvoří pobíhala česká televize a připravovaly se workshopy. Návštěvníků bylo překvapivě fakt hodně. Skoro osmdesát. Dokonce jsem tam zahlédla hocha, který vedl skauty u nás na sídllišti ve Zlíně a chodil k nám na gympl. Na ty černý oči nejde zapomenout.
Představení proběhly perfektně. I když se kluci klasicky texty učili až ten den. I když jsem z nich měla žaludeční vředy, protože jejich způsob zkoušení zdá se mi býti poněkud nešťastným. Zkoušky textu prokládali koukáním na South Park a já neměla co číst. Prostě radost na druhou. Naštěstí pan kastelán byl hrozně milý a příjemný. Pomáhal nám jak mohl. Vyvezl techniku autem, roztahal všechny hradní prodlužky aby nám našel to co potřebujeme. Pan kastelán z Litic, je prostě hvězda.
Večer jsem to vzdala a stresem usnula. Kluci mě probudili až závěrečnou zkouškou, v momentě kdy nahoře začal program se svlékáním rytíře. Vzbudila jsem se v momentě, kdy mu svlékali přilbice, takže bylo jasné, že na převlečení a podobně máme ještě tak půlhodiny. Minimálně.
Proběhlo to skvěle. Uměli texty, byli připravení, byli šikovní. Jediný zápich udělal dobrovolník z publika, který měl představovat stráže. Rozhodl se nečekat do konce představení, kdy si měl Karel obhlédnout svoji družinu, ale zapojil se hned. Karel se zmatený objevil v sále a hledal, kde se objevil a onen dotyčný prostě šel a začal s ním konverzovat. To ovšem František v kůži Karla IV. nečekal a úplně ho to rozhodilo. Musela jsem tam násilím vtlačit kluky aby dotyčného umlčeli a rozjeli představení. Naštěstí to pochopil a už neinteraktoval.
Dohráli to bez kiksů a přeřeků a zapomínání. Publikum se sálo na správných místech a vůbec to bylo moc příjemné. Dokonce si myslím, že i nejlepší ze všech. Prostě do třetice všeho dobrého.
Projekce se vydařila taky. Narozdíl od Zvíkova měl Tom čas to pořádně připravit a zanimovat, takže přes celou čelní stěnu jižního paláce se táhnul příběh o muži z hradu a jeho nešťastném životě i poklidném duchování.
Odjížděli jsme v jedenáct, balení proběhlo v profesionální rychlosti a profesionalitě, nic jsme tam nenechali a neukradli. Pan kastelán byl tak nadšený, že si hned s Tomem domlouval další promítání. Že by byla škoda to jen tak nechat zapadnout.
Zpátky jsem řídila já a myslela, že svoje spolujezdce zavraždím. Na cestu si vysomrovali od kastelána dva lahváče. Na prvn í benzínce nakoupili další a cesta jim vesele ubíhala. Mě ostatně taky. Usoudila jsem, že v jednu v noci mě v Litich nikdo nebude popotahovat za povolenou rychlost a tak jsem si vesele drandila sedmdesátkou.
Hned za dědinou jsem to skoro vzala o strom, nikoliv kvůli rychlosti, ale kvůli srnkám. Byly krásné a bylo tam celé stádečko, včetně mladých jelínků. Tolik srn pohromadě jsem ještě neviděla. A tak jsem se kochala, že jsem řízla zatáčku trochu prudčeji, než jsem chtěla.
Jinak jsme dorazili bez větších problémů. Za sborového zpěvu s CDčkem HeadHunterzzz.
