„Dobrý den, já jsem Machová. Stážistka. Mám tu počkat na paní Rezkovou a máte mě hned zaměstnat.“
A tak to začalo.
Je druhého září a já nastupuji na stáž v Metodickém centru pro vzdělávání v Telči. Zítra je vernisáž putovní výstavy Památky nás baví spojené s výukovými programy pro zdejší školy a rodiny s dětmi. Přípravy vrcholí a já proto mířím rovnou do Hasičského domu na náměstí. Tady mě vítá Mgr. Jitka Petřeková, která společně s druhou stážistkou Petrou instaluje výstavu.
Práce je spousta a na mě připadá stěhování palet, ze kterých bude vytvořené malé několika úrovňové podium, na kterém budou umístěné vzdělávací hračky.
Jakmile je podium jakž takž hotové, stěhujeme se do druhého patra, kde budou probíhat výukové programy pro školy a rodiny s dětmi. Musíme rozvěsit plakáty představující významné památky ČR. Zarámovat plakáty do rámů z IKEA není nijak těžké (dokonce i bez návodu), ale vymyslet úchytný systém je něco. Nitě a vlasce jsou tenké a trhají se. Po chvilce hledání se nám podařilo najít drát, který projde očky v rámu a zároveň se dá ohnout i bez kleští. Po další chvilce experimentování se nám podařilo najít způsob, jak drát omotat kolem oček aniž by je vytrhl z rámu.
Hurá, plakáty visí. Ještě vybalit a rozvěsit kostýmy pro děti.
Po obědě se vracím na hasičárnu, kde panuje čilý ruch. Jitka společně s MgA. Jiřím Rezkem vybaluje a staví bannery představující jednotlivá Edukační centra a jejich projekty, které proběhly v letech 2013-2015. Protože díky loňskému ENCOUNTERu jsem na stavbu bannerů odborník, vrhám se na pomoc.
Bannery stojí, ale začíná dobrodružná hra Kam s ním? Je totiž třeba je rozmístit po relativně malém prostoru tak, aby byly přístupné z obou stran, aby nezavazely, lákaly k přečtení, bylo přes ně vidět do té „zajímavé části“ výstavy atd.
Zapojujeme se všichni, já s p. Rezkem přidáváme názor divadelní (MgA. Jiří Rezek je absolventem Dramatické výchovy na DAMU), kolegyně Petra je vystudovaná estétka (nebo estetička?) a Jitka na to prostě má nos.
„Mně se líbí, že je to takové neuspořádané, že to láká k prozkoumání.“
„Já kdybych sem vlezla a viděla tolik bannerů tak mě to asi vyděsí a půjdu pryč.“
„Když já si potrpím na ty přesné linie a úhly.“
„Ale teď zase není vidět co je vzadu.“
„Takhle se nedostanou k druhé straně těch bannerů.“
„Neopouštějme myšlenku toho bludiště. Mě by třeba bavilo procházet bludištěm a číst si.“
„Víte co? Stejně zítra přijde Naďa (MgA. Naděžda Rezková, ředitelka Metodického centra a moje šéfová, pozn.) a všechno nám to přeháže. Jdeme domů. Zítra v devět tady.“
Zítra v devět se ukazuje, že památkáři mají k času stejně volný vztah jako umělci. Sedím na lavičce, piju kafe (už jsem si stihla pobryndat čisté bílé tričko, skvělý start Machová…) a čekám.
Jako první přichází pán s kytarou, jak se později ukazuje Mgr. Petr Hudec, koordinátor Edukačního centra v Kroměříži. Za chvilku před námi parkuje až po střechu naložené auto, ze kterého vylézá Petra a p. Rezek.
Vynášíme hromadu výukových pomůcek, které byly vytvořené v rámci projektů telečského Edukačního centra a budou sloužit v interaktivní části výstavy k osahání a prozkoumání. (Výukové pomůcky je jen jiný název pro super hračky.)
Spolu s Petrou dostáváme na starost znovu se zamyslet nad bannery, po dlouhém dumání a opatrném přemisťování jsme vytvořily dramatický/bludišťovatý/přesto přehledný ze všech stran přístupný prostor, který nestíní, láká k prohlédnutí a je po všech stránkách symetrický. V ten moment přichází paní Rezková a posílá nás na oběd (je 10:10!). Když se vrátíme, bannery jsou přestavěné ke všeobecné spokojenosti a vypadá to, že už se s nimi hýbat nebude. Na řadě je interaktivní část výstavy, je třeba očalounit palety, aby si nikdo nezatrhl třísku (ukazuje se, že jsem skrytý čalounický talent ). A rozmístit hračky, ehm… výukové pomůcky po hasičárně. A tak rozmisťujeme…. Máme tady kostky, ze kterých je možné stavět hrady (VČETNĚ KUPOLÍ!!!), kopie středověkého brnění, které jsme hned musely vyzkoušet, protože Petra nevěřila, že je to tak těžký… Roztřídily a vykládaly jsme hromadu pastelek, nůžek a lepidel do výtvarného koutku a byly jsme odeslány do kanceláře v Lannerově domě, kde máme nachystat vzorové leporelo, se kterým se bude pracovat právě ve výtvarném koutku.
A tak následujících pár hodin vystřihujeme, vybarvujeme, dokreslujeme a lepíme k sobě obrázky domečků lemujících telečské náměstí.
Snažím se přesvědčit všechny přítomné památkáře, že domy by s mojí barevnou úpravou dost prokoukly (růžová fasáda a černé arkády, fialová fasáda a kanárkově žluté táflování…), když nejsem vyslyšena, jdu radši pomáhat Petrovi se stavbou křížové klenby z dřevěných kostek. Varovala jsem ho, že jsem slon v porcelánu a k vratkým stavbám se nevyplatí mě pouštět, protože se často hroutí z pouhé mé přítomnosti, jenom se smál.
Dlužno dodat, že jsem NIC NEROZBILA!!!!
V 16:00 má začínat vernisáž, ale už od dopoledne nakukují otevřenými dveřmi Telčané a ptají se, kdy to teda vypukne, že by se chtěli přijít podívat. Vždycky je někdo hezky přivítá, řekne všechno, co chtějí vědět, přihodí navrch ještě srdečné pozvání pro celou rodinu a nejlepší na tom je, že to všichni MYSLÍ VÁŽNĚ… Je hezký pocit, vidět komunitu tak sevřenou, otevřenou novým nápadům, tak propojenou… Všichni v republice na památkáře nadávají, protože kvůli nim si nemohou vyměnit okna za plastová, nebo zateplit barokní fasádu, ale tady je vítají a berou za své. Protože i díky nim Telč žije a je vyhledávaným cílem nejenom turistů, ale i odborníků.
Ve tři přijíždí dodávka místního sbormistra. Program na vernisáži totiž zajišťuje místní dětský pěvecký sbor TelČísla.
„Aničko, prosím vás, mohla byste pomoci s těmi prakťáky? Vyložit a složit? My zajedeme pro klavinovu.“
A já znovu velebím ENCOUNTER a celou JAMU, díky kterým přece zvládnu složit šest prakťáků jako nic. Až do momentu, kdy vybalím změť naprosto nepochopitelných kovových tyček a hromadu šroubků a křídlových matiček. Obracím se na asi osmiletého sboristu:
„Víš si s tím rady?“
„Jasný,“ odvětí pohrdavě a vrhne se na skládání. Snažím se mu koukat pod ruce a brzy chápu princip. Jde nám to jedna báseň, ale já se stejně nemůžu zbavit pokořujícího pocitu, že mně, dnes již bývalé, vedoucí Technical Support, to nandal osmiletý kluk. Ten pocit, se ještě víc prohloubí, když chci uklidit očividně přebytečné dřevěné tyčky (celá konstrukce je kovová) do krabice a on se na mě oboří: „Co blbneš, to jde pod spojovací.“ A tak ho nechám stavět.
Vernisáž je moc pěkná. Potkala jsem staré známé (jeden pozdrav do Slavonic), poznala jsem nové tváře („Tohle je Martina Indrová, ředitelka pamáťáku.“ „Pana starostu už znáš?“), ale protože ČSAD je neúprosný, utekla jsem ještě před koncem abych se o tři hodiny později ocitla plná dojmů na Zvonařce.
