Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Deníček průvodkyně

Jak jsem přišla a nikde nikdo

admin
Velký pátek
Tak su tu zas. Začala jsem velkolepě – ujel mi bus. A protože mi muž zakázal stopovat, tak musel vstát, přejet Brno a odvézt mě do práce. V rámci pokání beru první prohlídku, jsou tam jenom dva, ale jsou jako houbičky. Nasávají všechny informace, cokoliv řeknu, tak vnímají a je to báječný. V přijímacím salonku, který jsem zmiňovala naposledy už je i nábytek. Nepomohl. Furt je to kobka, tmavá, ale kobka s barokním nábytkem. Mám hromadu velkolepých plánů kolik toho mezi prohlídkama stihnu a jak naženu věci do školy, ale nakonec jsem ráda, když zvládnu přepsat jeden jediný dokument. A to na mě nevyšla žádná dvojka. Jenom v mezičase smskuju na všechny strany, protože můj tchán, kterého zvu na hrad celé dva roky, si konečně řekl, že přijede. A vezme sebou návštěvu. Zítra. On si vybral ten jediný blbý den za dva roky, kdy nepracuju. A kdyby přijeli dopoledne, to bych kvůli nim snad i vstala a do práce šla i když nemusím. Ale oni mají plány až na odpoledne, jenže to já už budu dávno na Buchlově. Zítra je tam totiž báječná přednáška o výzkumu provedeném na naší hradní mumii. A to chceš vidět. Aspoň já teda, jenže kvůli časové koordinaci a jejich zpožděným plánům to vypadá, že přijedou a buď počkají a budeme doufat, že nás ještě pan kastelán pustí do hradu, nebo já neuvidím přednášku a poběžíme rychlým klusem. Co si vybrat… Zároveň mi taky hlásí, že návštěva jsou cizinci. Anglicky nemluví. Francouzsky by to šlo. Jenže to bych potřebovala vědět měsíc předem.
A propos francouzština. Dneska se do hradu dobývalo hned několik francouzsky mluvících. A to jenom potvrdilo můj odhad. Vstupný na nich vysockuju, poradím kam na záchod…Ale fundovaný výklad ze mě francouzsky nevypadne. Merde.
Velikonoční neděle
Včera to bylo krásné. Včera jsem nepracovala. Dneska mi všichni hlásí, jak se mám, protože prý bylo lidí, jako mladých myší. Já jsem si odjela vesele na Buchlov na přednášku o buchlovské mumii (report již brzy). Meteorologové slibují, že dneska bude pršet, tak doufáme. A doufáme marně.
Už od božího rána proudí davy oběma bránami a mám takový dojem, že hlavně tu jižní, na které sedím si vybrali speciálně jenom blbci.
Jinak si to neumím vysvětlit.
„Jo tak děti do šesti zadarmo, tak to nám dejte osmkrát.“ prohlásil pupkatý vousatý čtyřicetiletý zástupce skupiny jemu podobných typů.
„Berete eura? Ako, že neberete eura?“
„Protože jsme euro nepřijali.“
„Veď všude možme eurem platit.“
„Tady to nejde.“
„Naozaj nám nevezmete eura?“
„Umíte si představit směnárnu, kde mi rozmění 4 eura na české koruny?“
„No toto je nehorázné, nebrať eura. A možme platit kartou?“
„Jste v lese. Tady nejde platit kartou.“
„No a to je ako možné. Všude je možno platit kartou.“
„Jste v lese. Tady není ani mobilní signál, natož internet a spojení s bankou.“
„To nie je možné.“
„A tady se jako platí? A dá se to obejít?“
„Dá, ale nahoře je úplně stejná pokladna.“
„Tak na to kašlem.“
Tak nějak mi podobné rozhovory berou chuť žít. A to jsem si myslela, že podobné typy se objeví až v květnu.
O čtvrt na tři na mě vychází anglická prohlídka. Vím o ní už dva měsíce, protože v rámci programu Všichni umíme anglicky, ale nebudeme chodit anglické prohlídky. se moji kolegové proti podobným aktivitám vymezili a tak cizojazyčné zbývají na mě. Studenti z Masaryčky, konkrétně Erasmáci, kteří během prodlouženého víkendu nemají co na práci, jsou vděčný publikum. Dokonce mi i chválí angličtinu. Že prej mluvím líp, než někteří pedagogové, což vzhledem k tomu, že jsem již měla tu čest s některými pedagogy se potkat, není až taková pochvala.
Velikonoční pondělí
Ha. Sice s denním zpožděním, ale je hnusně a to mlátí dveřma. Během dne dokonce prší a prší. Vybrečela jsem si celodenní provázení, protože potřebuju dodělávat resty do školy a nechci si práci přetrhávat v půli dne odchodem na pokladnu. Takže na mě během dne čekají tři prohlídky. Dvě plné až hrůza, což je ve výsledku dobře.
 
Lidi jsou rádi, že na ně neprší a tak dokonce i dávají pozor.
Až na jednoho postaršího pána, který ze začátku vypadal tak slibně. Po vstupu smekl klobouk, zadíval se na mě a poslouchal vzorně až do konce prohlídky.
Jenže… Když jsme odcházeli z terasy, tak nevěnoval pozornost několikerému upozornění, že je mokro, v chodbě dlažba a že to bude klouzat, tak aby přizpůsobili svůj přesun situaci.
Chlapík prošel dveřmi do chodby, na chodbě si poskočil a už se válel na zemi. Tři jsme ho chytali ale přetížil nás.
 
Poté co mi musel osmkrát potvrdit, že je v pořádku a nebude nás žalovat jsem prohlídku konečně ukončila.
Celý den relativně odsýpá, až na trapné faux pas odpoledne.
Vylezla jsem z hradu, letmo nakoukla do pokladního systému abych viděla, že nejbližší prohlídka, která bude vycházet na mě, bude ve tři hodiny. Zaradovala jsem se, neb jsem ve čtyři chtěla zmizet.
Na průvodcovně jsem si pak rychle uvařila kafe, dodělala poslední referát a za pět tři zamířila na pokladnu.
 
Bohužel jsem na ni zamířila sama. Návštěvníci nikde.
Tak jsem se zafixovala na to, že ve tři prohlídka, že jsem nepostřehla, že mi ji nikdo nenahlásil, tudíž, že si na ni nikdo nekoupil vstupenky, tudíž, že nebude. Pokladní Lenka z toho měla takovou srandu, že navrhla, že je nejvyšší čas začít si tykat. Tak jo.
 
Dokonce byla moc hodná a protože věděla, jak moc chci odejít ve čtyři tak nacvakala prohlídku na půl, nikoliv až na čtvrtou, takže jsem vypadla jenom s mírným zpožděním.

213 komentářů u „Jak jsem přišla a nikde nikdo“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek