Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Deníček průvodkyně

Kde nikdo, tu nikdo

admin
Pátek
Užívám si. Dneska mám na delší dobu poslední směnu. (No dobře, na 14 dní, ale kdo čte tenhle blog pravidelně, ví, že to je fakt doba!) Už ráno při spěchu na šalinu mě zaráží to množství lidí po cestě. Furt mi ještě nedochází, že začala škola. Ach ten sladký vysokoškolský život.
A protože začala škola, máme relativní volno. Nevybíráme na branách (to jenom o víkendech), nehlídáme celý den výstavy, jen tak sedíme a občas provádíme.
Já jsem si dopoledne vyběhla dvakrát pohlídat kostýmy. Poprvé s otravnou velkou rodinkou slovenských buráků. Nechápejte mě špatně, část mých genů pochází z Horehroní a na to já držím, ale tihle lidi byli přesně ten případ proč si ze Slováků dělá národ legraci.
 
Hluční, pitomí, porušující každý zákaz, i přes opakované upozornění a ještě po očku pozorujíce co jako já na to. Američani mají pro takové osoby přiléhavý název – redneck. A fakt.
Podruhé tam klušu s babičkou a malou vnučkou. To je obrat o tři sta šedesát. Paní je milá, tichá, hodná, vnučka vychovaná a vzorně si omalovává. Jejej s nima bych tam zůstala třeba celý den a mohli bychom si o pohádkách vyprávět, dokud by nás nerozbolela hlava.
 
Na prohlídce jsou čtyři lidi.
Babička s malou vnučkou na vodítku. Manželský pár v letech. Chlapík mi po vstupu oznamuje, že on pracoval pro VUT a on ví, že tady byly sklady a že to víc zničilo lesnické učiliště.
Holčička se odepla z vodítka, připnula na něj plyšovou veverku a šla. Veverka lítala prohlídkovou trasou.
Babička vlastní i cizí se rozplývaly.
Na terase všichni zůčastnění zjistili, že se vlastně znají. („Jste to vy paní Váchová, já si pořád říkám.“ „No pane Frantík já vás taky poznala.“) A jali se rozprávět.
A ještě na mě vyšla poslední ve čtyři.
Slováci mají prý státní svátky a je to poznat. Všichni ti nejotravnější a nejprotivnější vyrazili na Veveří.
 
Přes opakované upozornění sahají na nábytek, páč na návštěvě si taky můžou sáhnout, že? Děti mají hlučné a pobíhají všude okolo. Dotazy na to co jsem řekla před deseti vteřinama už mě taky nemůžou překvapit.
Jediný s kým se dá jakž takž vyjít je holandský tatínek tří dětí a to jenom proto, že nerozumí, nemluví a tiše se na mě usmívá.

130 komentářů u „Kde nikdo, tu nikdo“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek