Nejlepší hrad s průvodkyní jako od Tiziana

admin29. 5. 2016

Sobota

Je krásný slunný den. To mě zase dneska někdo stoprocentně nasere.

A taky, že jo. V pondělí mám psát písemku a odprezentovat svoji seminárku, jak jsem si bystře vzpomněla dneska rán v šalině, takže sedám k učení. V deset jsem ale odvolaná na prohlídku. Průměrná skupinka asi patnácti lidí. Jdeme expozicí, je to fajn, hodně se vyptávají, radost mi dělá hlavně asi třináctiletý kluk, který se ptá na samé zajímavé věci, jako jak probíhaly odkupy nemovitostí, co se stalo s mobiliářem během dvacátého století, jak probíhají mezipamátkové zápůjčky a tak.

Radost mě opouští už v kuřáckém salonku, kde se většinou rozohním nad „zničením“ hradu v sedmdesátých letech.

Jen co jsem domluvila, přiskotačil ke mě čiperný důchodce. Že pracoval celý život ve stavebnictví. Že to určitě není možné. Že máme přece stavební zákony. Že on tomu rozumí. Jakékoliv moje argumenty nebral v potaz.

Ano sice máme zákony, ale ty i dneska fungují podle toho jak se jimi kdo chce řídit. Obejít se dá všechno, příkladem za všechny budiž naše zlínská Gorbačovka (Pro neznalé zlínským reálií je to čtyřproudovka, která se za totáče postavila mezi Lípou a Slušovicemi, když měl na návštěvu přijet tatíček Gorbačov, který projevil zájem navštívit proslulé Slušovické JZD. Cesta se postavila za tři měsíce, bez stavebních povolení, dodnes není možné dohledat k ní materiály a potřebná povolení. Takže asi takhle fungovaly zákony.) Navíc prostě v památkové péči stavební zákon moc neuplatníš. Památková péče má svoje specifika a svoje zvláštnosti. Navíc co mě štve teda maximálně je ta zaslepenost vůči minulýmu režimu už i od těch co ho zažili. Většinou se tak projevují hlavně ti, kteří neměli se systémem problém, sice z něj třeba neprofitovali, ale zase jim nebylo ubližováno. Čas je mrcha a hojí i největší šrámy, takže už spousta z nich zapomněla.

No nic. Odpoledne se mám jít uklidit na bránu, tak snad můj největší problém budou vtipálci předstírající mentální poruchu aby vyloudili snížené vstupné.

Ještě před odchodem na mě vyšla rezervovaná prohlídka. ZUŠka, skupinka lidí okolo osmnácti let. Všichni slušně zdraví, což je první příjemné překvapení. Taky mají všichni ještě PŘED prohlídkou vypnuté telefony, což je druhé příjemné překvapení.

S úsměvem (přece nebudu předem zahazovat flintu do žita) zahajuju prohlídku. A oni reagují, ptají se k věci, smějí se mým vtipům (a to je nejdůležitější), jsou pozorní, ojojoj, jsem spokojená.

Dokonce i když třeba oni prohodí nějaký fórek, tak je k věci a zábavný. Při zjištění, že jeden šlechtic na obraze v předsalonu vypadá jako Nicolas Cage, jdeme do kolem úplně všichni.

Největší radost mám, ale když jeden z kluk z prohlídky prohlásí nahlas a jasně: „Tohle je nejlepší hrad na jakém jsem kdy byl.“ z čehož si namyšleně odvodím, že je to částečně i kvůli mě.

Neděle

Ráno odpadky. Včera jsme tu měli středověký jarmark, takže se všude válí papírové ubrousky, podtácky od langošů z bufetu a plastové obaly od sladkostí. Kupodivu ani ne tolik vajglů. Dobrovolně jsem si zahlásila celodenní provázení, nějak se mi nechce na bránu. Moje ochota byla odměněna dvěma dvojkama a jednou jedničkou.

Na první dvojku budu vzpomínat ještě dlouho. Pár staršího věku. Přijeli s pojízdnou vstupenkou (taková legrace místního dopravního podniku, která je povozí po přehradě a ještě je v ní zahrnuté vstupné buď k nám, nebo jinam). Jenže! Oni chtěli pojízdnou vstupenku k nám, ale na druhý okruh (přičemž ve vstupence je první). Dostali vstupenku na Špilas a museli si tady u nás dokoupit lístky za dvě kila. No katastrofa. Vzhledem k tomu, že nebyli jediní, tipuju že dopravní podnik má nového brigádníka, kterému tímto děkujeme, protože na kolegyni kvůi němu hulákali mufloni, že je to její chyba ať to okamžitě vyřeší a já musela celou hodinu pokyvovat jaký je to šlendrián na tom dopravním podniku.

Jednička byla žůžoboží. Plná. Zajímavých a inteligentních lidí. Jedna paní, nejenomže trefila kdo byl František I. ale znala i správné přídomky. Kontext, historie, všechno šlapalo. Krásně jsem se bavili. Oj to bylo pěkné.

S jedním pánem jsme si krásně pohovořili na téma Habsburkové a jejich odvozování rodové historie k Juliu Caesarovi (což mi může kolega-antikář jenom závidět), paní která přišla se dvěma vnučkama mi řekla, že jsem jako z Tizianova obrazu a dostala jsem Fidorku! Moc pěkné!

Druhá dvojka byla trochu rozvláčná a já už jsem taky neměla kde ždímat energii. Navíc přijela ještě druhá slečna praktikantka, která se osvědčila loni (její kolegyně už tady s námi nějakou dobu je). Takže najednou bylo všude plno povídání, zdravení vyměňování novinek za celý rok, prostě randál. Tak jsem si aspoň dodělala prezentaci na zítra, na které mi stojí známka z předmětu a za kterou si teda vůbec, ale vůbec nestojím.

Před odjezdem domů jsme si ještě stihli domluvit mejdan na příští pátek, kdy se chystáme rozmlátit šéfův vlastnoručně kovaný kyrys. Sekerou a oštěpem. Tak!