O dešti, tiskárně a mých ubohých nervech

admin13. 8. 2017

Pátek

Včera jsem se vrátila na Vimperk. Po třech týdnech dovolené, kdy jsem reálně odpočívala asi dva dny. Ach jo. Sedm hodin ve vlaku jsem plánovala investovat do diplomek, jenže pohled na zůstatek baterie v notebooku a chybějící zásuvka mě vyvedly z omylu. Ach jo na druhou.

Zkoušela taky volat kamarádům, protože oni mají auto a já hromadu tašek. Ukázalo se, že auto je v nemocnici a léčí se. Nakonec mi trn z paty vytrhl kastelán, který mě večer na nádraží vyzvedl, odvezl na byteček a stihl mi říct, že kamarád Dominik sice auto nemá, jenže má dobré srdce a tak mi stejně přišel na proti pomoct s taškami abych to nemusela vláčet pěšky sama. Jenže když tam viděl kastelána, tak pochopil a odešel.

Dneska sedím na pokladně. Namalovaná, abych návštěvníky nevyděsila, v nejlepším tričku, protože jsem si doma vyprala a s úsměvem na rtech. Ten zmizí v momentě kdy vydávám už asi třetí vstupenku a zjistím že na ní není nic natištěné. Hrůza. Vypisuju údaje ručně a v mezičase zkouším jestli to přece jenom netiskne. Netiskne.

Volám vyšší instance a snažíme se zprovoznit tiskárnu. Mezitím se všichni, kteří se nacházejí v regionu Šumava rozhodli přijít na zámek. Svůj podíl na tom mají nejspíš i ty šílené přívalové deště, kvůli kterým nelze hledat pramen Vltavy. Takže vstupenky vypsat ručně. Hlavně je ale nezapomenout zadat do systému aby nám večer seděla uzávěrka a kasa.

O půl dvanácté mě přijde vystřídat Lukáš, že prý jedu na služební cestu. Na zámku v Českém Krumlově totiž mají stejný typ tiskárny a jsou ochotní nám věnovat jednu pásku, kterou jsme vyhodnotili jako chybný faktor a důvod proč nám to netiskne.

Takže sedám do auta a jedu 65 kilometrů na Krumlov, 65 kilometrů z Krumlova, kvůli jedné pásce do tiskárny. Je to fajn. Naladila jsem si rádio Vltava, poslouchám kancionály zdoby Karla IV. a přijde mi to tak nějak symbolické.

Náladu m kazí jenom fakt, že pořád příšerně leje, ale to takovým způsobem, že stěrače vytočené na maximální výkon stejně tu vodu jenom tak přelévají z jedné strany okna na druhou a já vidím prdlajs. Nad Škodú sa blýská, hromy divo bijú. Na tachometru mám čtyřicítku a v očích smrt. Na cestě stojí vrstva vody a já si v hlavě koncipuju závěť.

Nejhorší na tom je, že když jsem se po třech hodinách (120 km za tři hodiny!!!) vrátila a vyměnili jsme pásku, ukázalo se, že to není páskou, je prostě pokažená celá tiskárna. A tak po zbytek dne vypisuju vstupenky, zadávám je do systému, doufám že to večer bude sedět a věřím, že ten ajťák z Budějic vážně přijede a novou tiskárnu nám nainstaluje.

Sobota

MÁME NOVOU TISKÁRNU. Neraduju se předčasně, ještě nemusí tisknout, ale Lukáš, který sedí na kase tvrdí, že je báječná a tiskne skoro sama. Dneska se taky tvoří a vedení tu není, takže podepisuju s kovářem a keramičkou papíry, odevzdávám vstupenky a hledám stojan na plakát, který mi někam utekl.

Odpoledne mi na kancl zvoní dva chlapečci, cca třináctiletí. Že ztratili na prohlídce mobil v zahradách a jestli můžu jít s nima. Jdu. Hledáme mobil a já se z nich snažím dostat, na které prohlídce a kde konkrétně ho mohli ztratit. Odpovědi jsou dost kusé a zmatené, ale mávnu nad tím rukou, protože vím jak vypadám já, když se mi něco podobného stane, to ze mě nedostanete ani rozumný pozdrav. Až zpětně si říkám, že ty odpovědi byly přece jenom moc kusé a nepřesné.

A hoši taky procházeli zahradu i tam, kam normálně průvodce nechodí.

S kastelánem se shodnem na tom, že jsem dneska nejspíš měla v drápech jedny z těch dětí, které nám přelízají plot do zahrad a dělají tam bordel. Taky super. A já jim ještě pomáhám.

V mezičase… se nervuju. Mám 14 dní na odevzdání tří diplomek a mám jednu, tu jsem taky dneska odevzdala.

Myslela jsem, že stihnu víc, ale jenom debilní korektura a formátování mi trvalo nekřesťansky dlouho.

Ach jo. Navíc taky v poslední době přestávám spát. Nikoliv vědomě a naschvál, prostě se mi vrací moje dlouholeté prokletí – nespavost.

Takže poslední týden spím denně tak 2-4 hodinky, v práci jsem 10 a pak mám ještě psát diplomku. Nedávám to.

Navíc mám hroznej pocit, že ty moje práce nemají vůbec smysl. Jako praktický. Píšu práci, abych napsala práci. K čemu to je? Komu to pomůže?

Večer hniju v kanceláři do půl deváté a píšu. Nemám z toho dobrý pocit, ale píšu.

Neděle

Je mi zle, vyloženě zle. Nespím, jím jen tak tak, nic mi nechutná a nestíhám si vařit. Jdu ráno na pokladnu s nezlomným přesvědčením, že dneska budu v pracovní době psát a psát a psát. Snad nebude chodit moc lidí.

Lidí je sice maličko, ale chodí pravidelně.Ráno nic a kolem poledne to jede. Co půl hodinky prohlídka. Což o to, já to jenom prodám, ale holky průvodkyně se naběhají.

Píšu až se ze mě kouří. Pořád mám pocit marnosti, že jsou ty práce úplně zbytečné, ale když mi vedoucí práce předá komentáře a ten poslední není sice nadšený, ale taky ne vyloženě negativní, tak mám o trošilililinku lepší pocit…

Večer odjíždí Lukáš. Končí. A já tu zůstanu sama. Jdu si koupit čokoládu a flašku vína.