Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Deníček průvodkyně

O okenicích, tiskárně a frontách

admin
Sobota


Ode dneška vím, že chci jezdit do práce jenom v sobotu. Celá cesta je vymetená. Jestli jsem si minule stěžovala na kolony a dlouhou cestu, tak dneska jsem za dvacet minut ve Slavkově. (A co je nejlepší za dvacet minut i doma!!!).

Protože jsem ovšem v práci brzo, jdu otevírat okenice, než si můj nový šéf přepočítá pokladnu. Jo na zámku, jsou totiž okenice a každodenně se otevírají a zavírají. Zavírání už mám natrénované, ale otevírám poprvé.
Je to záhul. Dřevo je živé, pracuje, což ovšem znamená, že některé okenice nejdu otevřít pořádně, některé se zase zavírají. Některé mají zarážku, některé ne. Po několikerém neúspěšném rumplování s velmi starými okenicemi jsem to vyhodnotila tak, že radši rozbiju okenní tabulky, které se snadno a levno vymění, než stařičké okenice, které se vymění hůř, jestli vůbec. Žij a nech okenice žít!
Po návratu už na mě čekalo teplé místo na pokladně a Collosseum. Mysleli byste si, že jeden pokladní systém musí být všude stejný, že? Ale chyba lávky. Je to tady trochu jiné, než jsem zvyklá, ale mám dojem, že i o trochu lepší. Základní druhy vstupného v jednom sloupečku, všechny myslitelné slevy v druhém sloupečku, nemusím nic hledat, mačkat, počítat, stačí kliknout a samo se to.
Takže já zadávám do počítače a tisknu, můj šéf vysvětluje jak to tady máme a vybírá peníze. Já totiž  nemám hmotnou odpovědnost! Takže na penízky nesáhnu dokud nebude zbytí. 
Ještě, že jsme na to dva. V jedenáct už mám v kase tolik prodaných vstupenek, co na Vimperku za týden. 
Do toho dojde papír v terminálu platebních karet, krabice plná náhradních je. Jenže na zamčeném Infocentru. Takže nafasuju peníze a popis cesty a hybaj do papírnictví. 
Slavkov se mi fakt líbí, všichni jsu tu milí, bezprostřední a ochotní. Majitel papírnictví se mnou hledá vhodný rozměr roličky, přestože jsem je dostala napsané, tak se mi role zdá trochu moc velká. Ale napsané to mám, takže ji beru.
Když dorazím zpátky zjišťujem, že je opravdu moc velká, takže se celá anabáze s nákupem termopapíru opakuje. A asi při tom prohrabávání regálu vypadám tak profesionálně, že si mě dva lidi spletou se zaměstnancem papírnictví a požadují abych jim ukázala cestu s hubičům škůdců a štětek do záchodu (nekecám!).
S úspěchem vyměňujeme roli a až do konce pracovní doby jenom odbavujeme. Sice se nám podaří uhájit polední pauzu (jo, poprvé v životě mám organizovanou polední pauzu) a dokonce si stihnu dát kafe, ale od jedné hodiny do půl třetí stojí fronta ven z pokladny až do kavárny. 
V půl třetí vyhlašujeme vyprodáno. V zámku je totiž výstava Lega a o tu je až enormní zájem. 
Fandové do lega, rodiče co chtějí upíchnout děti do herničky, rodiče co nevymysleli pro děti lepší program. Bohužel je v půl třetí musíme začít zklamávat, protože už je narváno až do konce pracovní doby.
Jednu paní to naštve natolik, že se ještě několikrát vrátí, aby nám od plic vynadala. Že prý to máme vysvětlit jejím dětem, že jedou takovu dálku a nedostanou se na výstavu. Nevím, nevím jestli by se jí líbilo moje vysvětlení: „Milé děti, příště musíte s maminkou vyjet dřív, abyste nepřijeli půl hodiny před koncem otevírací doby. To se pak většinou nedostanete nikde nikam.“
Neděle

Ani dneska to nevypadá na klidný den, sice už si můžeme vyzvednout náhradní kotouče do tiskáren, ale ta debilní mašina nás vypeče jinak. Přestane pracovat úplně. Takže fronta jak blázen, všichni chtějí všechno, šéf běhá kolem tiskárny a snaží se přijít na to co je špatně a já  zatím rozdávám autogramy. A vybírám peníze, protože hmotka, nehmotka, je málo lidí. Asi třicet návštěvníků si tedy odnáší moje vlastnoručně vypsané, podepsané vstupenky, které, jak doufám, pečlivě uschovají a až budu velká, šťavnatá a slavná tak je draze vydraží. 
Opakuje se stejná situace jako včera. Od půl třetí je plná kapacita. Tedy ta kapacita, kterou naplníme, aby všichni něco viděli. Ale protože ta fronta se nezmenšuje a lidi vypadají výhružně, tak prodáváme dokud nás pokladna nechá. Což znamená, že na poslední prohlídky výstavy jde 50 a 66 lidí. Je mi líto průvodců, je mi líto i těch lidí. Uvidí houby, jeden přes druhého.
Zároveň jsem si dneska stihla odbýt poslední náslechy. Trasa historickými salonky. Rychle aspiruje na moji oblíbenou trasu, protože se tam mluví jenom o vývoji módy a o zbraních. A co baví mě? Historie odívání a vojenská historie. No paráda. Jen je blbý, že na trasu mám půl hodiny, takže se moc nerozparádím. 
Od úterka se budu zaučovat na Vile Tugendhat. Kdo se za mnou přijde podívat?

194 komentářů u „O okenicích, tiskárně a frontách“

  1. Člověče… v utery mám pohovory do 15.30 a není vyloučeno, že Tigenhat nebude zahrnuta do našeho cestovního itineráře. Ale jestli to budou pohovory jako posledně, pojedu rovnou zvracet …

    Na Legu jsme byli minulý rok a bylo 5o bez průvodce. Tak asi budeme muset letos znovu no 🙂

    Odpovědět

  2. Člověče… v utery mám pohovory do 15.30 a není vyloučeno, že Tigenhat nebude zahrnuta do našeho cestovního itineráře. Ale jestli to budou pohovory jako posledně, pojedu rovnou zvracet …

    Na Legu jsme byli minulý rok a bylo 5o bez průvodce. Tak asi budeme muset letos znovu no 🙂

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek