O papučích, požáru a Schrödingerově paradoxu prohlídek

admin5. 6. 2019

Sobota
Dneska to má potenciál. Je krásně, je teplo, já mám drobný na kafe a dortík a kolem žaludku pocit, že to bude fajn den.
EHM!!!! Zpoždění nabrané po trase se mi nepodaří dohnat až do Slavkova, kde se málem zapíšu na černou listinu, protože jak jsem rozjetá a spěchám, opomenu si milostivě všimnout zátarasu, sekurity, zákazu vjezdu na jindy průjezdném náměstí a skoro rozmašíruju dětský zástup. Zatracený Den dětí.
Podaří se mi prokličkovat městem, zaparkuju nadrzo před kolotočem, protože jinde to nejde a jdu na věc.

Na spravení chutí si vyžádám historické sály. Je to pěkná skupinka, namíchaná, početná, radost pohledět. Poslouchat je, to je menší radost:

„My vám to tady těmi papučkami pěkně vyleštíme, hohoho.“
„A musíme si je brát, na Karlštejně papuče neměli.“
„To se za komunistů nevidělo, aby se musely nosit papuče na hradě, který platím ze svých daní.“

Papuče jsou prostě velký téma a už se na ně hřeje samostatný článek. Největší pecka je ale jeden slovenský turista, který mi nastrčí doslova pod nos svou bosou nohu a praví:

„Já nemusím, však slečna?“
„Chodil jste bosý i venku?“
„No hej, dnes je taký den bez topánkov.“
„No v tom případě musíte.“
„No toto nie je možné. Tak čo možem spravit pre to, abych nemusel si zobierať tie bačkory?“
„Počkat tady.“

Kolem poledního se dozvím, že máme odpoledne oživené prohlídky podzemí a že je budu chodit já. V jednu, ve dvě a ve tři a vlastně to bude hrozně super, protože odvedu lidi dolů, řeknu jim první místnost, pustím video a pak si to přebírají autoři programu a jedou po vlastní ose.

Zní to tak báječně, že se něco musí zákonitě pokazit. A taky že jo, video nefunguje, takže improvizuju výklad, který mám pro podobné příležitosti v zásobě a modlím se, aby herci pochopili, že mají vylézt a přerušit mě a začít s divadlem. Když už vyloženě vařím z vody, tak se konečně objeví a prohlídka pokračuje.

Zhruba v polovině trasy dorazíme na místo P. P jako průser. Na stole plápolají svíce v akvárku, soudce vyslýchá vražednici, ta se přiznává, dostává milost na základě úplatku a jde se dál. Toliko koncept, jenže!!!!

JENŽE!!!! Za zády prohlídky se ozve hlasité lupnutí, akvárko nevydrželo žár. Lupne to jednou, dvakrát, potřetí se rovnou rozletí a já zjistím, že ten hezký plamen nebyl způsobem bezpečných samozhášecím hořlavým čímsi, ale sprostým svazkem svící, které byly omotané jutovým motouzem, který když nacucal vosk stal se prodlouženým knotem. Vosk hoří, rozlévá se po stole, návštěvníci jsou na hranici paniky.

Doznávám, první co ze mě vyletělo, bylo zvučné, jadrné nahlas pronesené sprosté slovo, které se v běžném slovníku mladé dámy nevyskytuje. Následovalo „Pardon, pardon, prosím pokračujte v prohlídce, situaci máme pod kontrolou.“ a jdu hasit. Ale čím. Hasičák o kterém vím, je daleko (jeden jsme pak našli asi metr od požáru, ale stejně nebudu plýtvat hasičák na jeden stoleček). Rozhodně je třeba odhodit figurinu, která je nebezpečně blízko u zdroje žáru, tak smetu soudce bez důstojnosti na zem. Je třeba udusit. Stejně mě nepřestane fascinovat, jak v místě se stoprocentní vlhkostí snadno hoří věci. Bundu obětovat nechci, deky jsou umělé, to by ještě podpořily hoření, tak jediné co zbývá jsou větší štěrkové kamínky, které odklopují cestičky. Takže hezky k zemi, a házet hrsti štěrku na stůl. Ohýnek je pod kontrolou raz dva, prohlídka pokračuje. Stůl je nepoškozen, naštěstí je to poctivý masiv. Při likvidaci stop si pod nehty zasekám střepy z rozbitého akvárka, ale to už je mi fuk.

Pro letošek jsem se oficiálně vyhlásila královnou prohlídek, protože s výjimkou exploze, střelby a pobodání už se mi fakt stalo všechno.

Neděle
Dneska jsem měla mít volno. Nemám, kolegyně potřebovala záskok. Přetažení už je poznat, jedu dva měsíce v kuse, přes týden Mikulov, přes víkend střídám Mikulova a Slavkov. Nedokážu si vybavit co je za měsíc, natož za den. Klíče mi padají z ruky. Asi si naordinuju dovolenou.

Moje klesající IQ, sociální schopnosti a děravé ruce vynahrazuje paní, která se přimotá a přebije všechny hloupé dotazy: „Vy jste pirátka?“ reaguje na moje nově napletené copánky po celé hlavě. Já už teda v životě dostala spoustu hloupých dotazů, jedno dítě mě nazvalo robotem, ale tohle je dospělá a očividně jinak inteligentní žena.

Na průvodcovně pokračuje vlna postpubertálního naladění, kdy do detailů rozebíráme mapu Západozemí a tvoříme nové dějiny, protože všichni samozřejmě víme, jak se měly vést jednotlivé bitvy a jaké se měly podnikat strategické kroky ve Hře o trůny.

A kámoškou pak po zbytek dne vymýšlíme ptákoviny. Jako je třeba koncept Schrödingerova paradoxu prohlídek. Podobně jako u jeho kočky, tak i prohlídek platí, že prohlídka současně je i není vypsaná, dokud se nezajdeš přeptat na pokladnu. Toto moudro vede k hlubokému zamyšlení. Zároveň zjišťujeme, že mi někdo sundal z nástěnky průvodcovskou hymnu (přetextovala jsem Greensleeves), která se vyznačovala hlubokou mírou odporu k lidem a několika velmi sprostými slovy. Stejně tak nám zmizely loňské memes, takže je třeba vyrobit další.

A že jsme byly kreativní. Většinu si tedy šetřím na zimní sezonu na blogovým facebooku, ale aspoň dvě loňské (stálice naší průvodcovny) vám ukážu.