Památky mě baví

Památky, muzea, management a marketing kultury, blog

Deníček průvodkyně

O večírku a jak se ze mě stala zámecká paní

admin
Pátek
Dneska programy neběží. Což je fajn, někdy je taky musíme připravit. Včera byla válečná porada, kde jsme hodnotili (pozitivně), motivovali (velmi) a byli chváleni (což bylo nejlepší). Zároveň z porady vyplynulo, že potřebujeme dokoupit ještě nějaké věci, takže ráno fasuju klíčky od auta a mažu do stavebnin.
Bohužel už si mě tady pamatují:
„Dobrý den, tak jak dopadla ta sádra? Cože z toho vlastně děláte?“„Dobrý den, no dopadla dobře, tak si jdu pro dalších dvacet kilo. Sgrafita z toho děláme.“
„A kde se dělají sgrafita? Vy máte nějakou výtvarnou školu?“
„Nemám, já jsem divadelní produkční a muzejník. A matláme to na zámku nahoře.“
„Ale to nejste místní, že?“
„Ne, já su z Brna.“
„Hned jsem si to myslela, Pepo pojď sem, je tu ta paní co říká chcu a su.“
Život v Brně mě naučil skrývat se v anonymitě a to, že mě tady v tomhle maloměstě očividně zná a pozná každý s kým jsem přišla do kontaktu, mě trochu děsí.
Ale nemám čas nad tím hloubat. Mezi jedenáctou a dvanáctou mají přijet Míša s Ivanem, moji báječní nejlepší kamarádi na své cestě jižními čechami zajedou i ke mě a já se těším, těším, těším. Rychhle pořeším zbytek nákupů, opotím se při hledání papírnictví, ale jenom trochu a už jsem zpátky na hradě. Dokonce nemusím ani couvat do garáže, kluci z údržby to auto CHCOU takže jim ho rovnou předám u dílny. Jen co mi vynosí těžkej nákup.
V mezičase je přemluvím, aby večer po směně neodjížděli a ty další tři hodiny počkali na zámku a pak mě odvezli na nákup a zpátky. Ten kopec už začíná být nad moje síly (prohodila stařenka, která co nesportuje, tak má kondičku astmatika se zlomenýma nohama).
A zbytek odpoledne už fičím zase tabulky. Jejejej, ten barák je tak plný všech možných věcí, akorát jsou všechny schované. Vzhledem k počtu tabulek a předmětů v nich, se začínám bát, že půjdeme z extrému NIC TU NENÍ, do extrému NARVALI JSME SEM VŠECHNOOOOO!!!
Pak už nezbývá než běžet na nádvoří, kde si sedí moji řidiči a popíjí kafe. V obchodě se s večerním program popasuju po svém, prostě koupím kastl piv, hromadu masa a uděláme grill párty na zahradě a to tak že hned.
Grill párty si ještě nechám posvětit od vedení a frčíme na zahradu. To ohniště, které by tu mělo být, tu ale není. Tak zakopeme nové (matka-starý tramp potomka naučila). Pivo, pro mě radler, pro děcka tonic a pepsina a hromada masa a klobás. Tomu já říkám příjemně strávený popracovní večer.
Kluci vypadají, že jsou blahem bez sebe, že se v tomhle štatlu taky něco děje, sypou jednu historku za druhou, jenže s ubývajícím počtem lhaváčů mluví čím dál tím víc tím svým zpotvořeným jihočeským/německým/WTF nářečím a já jsem ztracená. Abych jim ale nekřivdila, oni na tom budou podobně…. 😀
Sobota
Nechce se mi vstávat. Nechce. Nejsem opilá, nemám kocovinu, ale nechce se mi vstávat. Prostě ne! Dneska konečně mají přijít postele, takže dostaneme slibované spolubydlící, kteří se doposud ukrývali v kastelánským bytě. Pomiňme fakt, že postele tady měly být už před týdnem.
Vedení má dokonce volno, takže zámek padá na mě a Lukáše. Je to fajn, trénink na můj vlastní zámek? (Ikdyž já chci hrad!)
Přesto, že mají volno, stejně jsou tady a montují na bytě postele. Šéfová se mi pak přijde přiznat, že někde mezi montováním, shodili a na součástky rozebrali moji skříň (čti štendr na hadry, který používám jenom já). O chvíli později ji přijde napráskat i budoucí spolubydlící.
Uklidňuje mě pouze fakt, že při uspořádání pokojů se nakonec potvrdilo, že jsem měla zase pravdu a pokoj se zorganizoval tak jak jsem navrhovala, protože původní plán kastelána by znamenal, že mezi gaučem a postelí by k mé posteli byl průchod asi deset centimetrů a to bych do konce týdne přišla o všechny prsty na nohách.
Celý den strávím na pokladně a s lítostí koukám na ostatních jak se blambelí na nádvoří a odplevelujou. Pokud zrovna není prohlídka, nebo neprší. Je takové počasí na houby. Sluníčko, zapršet, sluníčko, zapršet a zase znovu. To by se s tím kolečkem jeden uběhal, jak ho pořád musí schovávat před deštěm.
Večer jdem bouchat další sgrafita. Z tohoto týdne jsou sice nějaké přebytky, ale dost není nikdy dost. Takže si nadděláme pár destiček a jdeme domů. Dokonce se nám po daří za rekordní čas hodinu a půl. A to chceš. Na natírání ale dlabem, to se udělá zítra. Chceme domů, já si nabarvit hlavu, protože moje odrosty už jsou pro ostudu a ostatní mluví o večeři.
A kluci, co nám včera přiopile slibovali, že dneska přijdou pomoc s úklidem… Tak ti nedorazili.
Neděle
Makando grando. Mám na stole hromadu papírů k tabulkám, přírůstkovou knihu ve které mám najít jeden konkrétní zápis. Cizí rukopisy jsou občas fakt chuťovka. Jediným štěstím je, že vím co hledám a rozumím asi deset jazykům (přičemž mluvím jenom pěti 😀 ), takže ani zápisky v chorvatštině mě nemůžou rozhodit, že.
Lovím jednu stránku za druhou, propátrávám, v mezičase telefonuju vedení, kdeže to schováváme papírové pásky do terminálu kreditních karet, protože jestli nebudeme moct tisknout účtenky, nebudeme moct brát karty a to by některé návštěvníky zdrtilo.
Dneska se s velkou slávou ukázali pomocníci, jejich dvacetičtyřhodinové zpoždění je prý ještě v normě. Tak si dáme kafe, natřeme některá již suchá sgrafita a drbeme až se hory zelenají. Asi mám nějaký důvěryhodný obličej, protože lidi mají tendenci mi vykecat ale úplně všechno… Po pár minutách už vím – kdo s kým, spí, kdo se s kým rozešel, kdo je debil a kdo dá každýmu, koho vyhodili z učňáku, koho vzali na práci do jediné místní větší fabriky, kolik kdo bere, kdo šel sedět za řízení pod vlivem… No vydalo by to na samostatný blog, nebo aspoň telenovelu.
Protože mám práci hotovou poměrně rychle, odepíšu si dřívější odchod a pádím do místní vyhlášené cukrárny. Ono ostatně útěk z práce je jediná možnost jak se tam dostat, protože otevírací doba cukrárny kopíruje otevíračku zámku a když pracuju tak oni taky, když odpočívám tak oni taky. To bylo poměrně škaredé zjištění z tohoto pondělka.
Vynahradím si to bohatě kafíčkem a dvěma záskusky, které stojí za to a já jsem přesvědčená, že se mi musí podařit utéct z práce aspoň jednou ještě během těchto prázdnin.

137 komentářů u „O večírku a jak se ze mě stala zámecká paní“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek