Milotice

admin7. 4. 2018

Dovolená bývá dlouhá, hlavně když máte zabavit děcko a tak jsme i my zamířili do míst, kde se zrodila Poslední aristokratka. Do Milotic.

Na webu jsme se dočetli, že je otevřeno, ale protože je horko, tak půjčovna kostýmů funguje jenom do dvou. Už tahle informace znamenala, že potřebuju vědět víc. Půjčovna kostýmů? Co? Proč? Jak?

Průjezd malinkým městečkem byl nečekaně rychlý a klidný, čekali jsme větší provoz na to, že bylo léto a zámek jediná atrakce. I parkoviště před zámkem bylo poloprázdné a dalo se bez problémů zaparkovat. Pak už jen přeběhnout silnici a jste na zámku.

První nádvoří na které vstoupíte vás buď povede přímo na druhé nádvoří k pokladně a kavárně, nebo do jedné z bočních budov. Zaregistrovali jsme tam ukázku dravého ptactva a pozvánku na výstavu nějakého folkoru, ale oboje jsme minuli.

V druhém křídle se nacházely toalety, které bych označila nějak výrazněji, protože než jsme je našli, obešli jsme celý zámek. Ale jsou tam! 🙂

My jsme šli na jisto, věděli jsme, že chceme na prohlídku a to na prohlídku všeho co je možné. Na vnitřním nádvoří lemovaném květinami v květináčích (velké plus), s příjemně znějící hudbou (ooobrovské plus) jsme našli pokladnu. Vyžebrala jsem si pro nás tři průvodcovské vstupenky, a protože jsme měli do začátku prohlídky hodinku čas, šli jsme na obhlídku. Součástí vstupného na prohlídku je i prohlídka zahrad, volně bez průvodce.

A právě tady vstupuje do hry ta půjčovna kostýmů!

Vy si totiž po předchozí rezervaci a za hříšné miliony můžete na půl hodiny zapůjčit repliky historických oblečků a pokorzovat v nich po parku. Nabízí se 160 kostýmů pro každé pohlaví a postavu a kdybych to neviděla na vlastní oko, tak neuvěřím, že někdo se toho může dobrovolně účastnit. Každopádně nejenom děti, ale i dospělí jsou schopní vyhodit 300,-/150,- za možnost půl hodiny se pařit v napodobenině barokních šatiček v parku. Ale kdo jsem abych soudila.

Park sám o sobě je nádherný, za zámkem jsou oranžerie, po starých zámeckých schodech se schází do francouzské zahrady dle původního návrhu Antonína Zinnera. Pozvolna se pak přeměňuje v klasický anglický park a jde z ní navštívit i „hospodářskou zahradu“ kde je prodejní zahradnictví (těch možností, těch barev, chci se tam vrátit pro růže), ale třeba i rybníček s husami (už vím, kde se vzala ta idea hus v Poslední aristokratce). Po zahradě se všude volně procházejí i pávi.

Milotice, jinak také perla jižní Moravy, byly původně vodní tvrzí. Jako ostatně vždycky, ale tato tvrz přestala vyhovovat nárokům na moderní šlechtické sídlo a tak došlo s první přestavbě – na renesanční zámek. Z vlastníků jmenujme snad jenom rod Zástřizlů (které si pamatujeme z Buchlova), nebo Žerotínů. Rozhodně nemůžeme opomenout Albrechta z Valdštejna.

V roce 1648 získává třicetiletou válkou rozvrácené panství rod Sérenyi, přičemž nás ale zajímá pouze Karel Antonín Sérenyi, nejvyšší hofmistr arcivévodkyně Marie Magdaleny, který započal honosnou přestavbu zámku do současné barokní podoby.

Posledními vlastníky je rod Sailernů, kterým je věnovaná také zámecká instalace, ta mapuje hlavně první polovinu dvacátého století, tedy poslední vlastníky. Na základě Benešových dekretů byl zámek zestátněn a zpřístupněn veřejnosti.

Potud teorie a teď realita!

Prohlídková trasa jak už bylo řečeno se věnuje hlavně posledním majitelům. Mě v hlavě (a v deníčku) utkvělo jméno Antoinetta Sailern, která byla vnučkou generála Laudona a zámku vládla jako pravá kastelánka. Měla prý malou skříňku z třešňového dřeva, ve které byly uložené všechny klíče a ona jediná je vydávala a zase vybírala na konci každého dne ode všech zaměstnanců. Slečna průvodkyně zmiňovala i fakt, že u Sailernů se mluvilo každý týden jiným jazykem, aby se procvičili.

Instalace je typicky zámecká, prochází tzv. patro piano nobile, tedy prostory společenské (takový obývák) a hostovské. Mě se líbily fajánsové kamna, uzavřené renesanční schodiště a obrazy koní J.G. Hamiltona v kabinetu z kavkazského dřeva.

Úplně dokonalý mi přišel salonek zdobený technikou a la lacca povera, kdy se z časopisů vyřezávaly grafické listy a ty se následně lepily na stěnu. To jsem tedy ještě nikde neviděla.

Prohlídka se ke konci prochází empírovým pokojíkem, který má zajímavou historii o které vám nic neřeknu, abyste měli motivaci jet se do Milotic podívat. Snad jenom, že je tento pokojík spojen se jménem Gabriel Chaiseul d´Aillencourt.

Prováděla nás slečna Tereza Dulovcová. Od začátku vypadala, že je hrozně nešťastná, což byla škoda, protože průvodci na zámku v Miloticích dodržují přísný dresscode a vystupování. Naučený sylabud odříkala automaticky (body dolů) a já jsem se musela velmi silně přemlouvat, abych udržela pozornost. Můj jedenáctiletý bráška prohlásil, že kdyby slečnu průvodkyni trochu víc ta práce bavila, jemu by se na zámku líbilo víc.

Jak to mají na zámku s okruhy jsme vlastně už shrnuli – buď můžete na prohlídku zámku Reprezentačními sály, nebo si zapůjčíte kostým do parku (u toho ale pozor, je nutná rezervace).

Jinak dobrá zpráva pro všechny pejskaře je to, že s psiskem na vodítku a s náhubkem můžete do parku, ALE pokud pes bude v náručí, nebo tašce (a bude se chovat slušně) může i na prohlídku! A to chceš!

Co se občerstvení týče, pohrdli jsme restautacemi ve městě a zasedli do zámecké kavárny. Museli jsme, protože můj muž už od Hodonína poukazoval na to, že jeho prababička byla v Miloticích na zámku cukrářkou, takže jdeme testovat zákusky. A zámeckou kavárnu jenom doporučuji. Kafe dobrý průměr, zákusky excelentní, příjemný prostor na nádvoří a když budete mít štěstí tak se za vámi přijde pomazlit koťátko.

Více informací o zámku najdete ZDE!
(Společnou fotku mi Sebastien smazal, takže jsem pro vás našla alespoň plakát Divadla Na jezerce, kde hrají poslední aristokratku! a to chceš vidět.)